Za lavicí dítě stálo,
a hlady už skučelo.
Nic už ho v bříšku nehřálo,
takže jenom kručelo.
Už by bylo zazvonění,
konec téhle roboty,
by do šatny mohlo běžet,
vyzvednout si tam boty.
Učitelka jak husárek,
na tabuli zabouchá.
Dítě zase jak kašpárek,
dopředu se zakouká.
V žaludku je ale křiku,
kručí jak když není sám!
"Neboj se můj mučedníku,
za chvíli ti oběd dám."
Myšlenky jsou u lednice,
žaludek jen naříká.
Učitelka stále více,
se v své řeči zajíká.
Že nezvoní to je divné,
kdepak je ta osoba?
Školník, jenž má v pácu zvonek,
a též se mu podobá?
Kde se zdržel, Kriste Pane,
zase sedí v pivnici?
To v Slovensku nenastane
i kdyby byl žíznící.
Učitelka mumlá tiše,
na žáky už padá splín.
Hlady šilhá, dvojmo píše,
jak když kreslí také stín.
A vidouc to, zpět pohlíží,
"Běda, běda óóó děti!
Čas oběda blíž se plíží,
blíž a již je vzápětí!"
Teď vztahuje na břich ruku,
ví co tohle znamená,
nevydrží tuhle muku,
hladem je už znavená.
Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
přestávky zvon udeří,
klika cvakla, dvéře letí,
vše se hrne ze dveří.
Všichni do jídelny běží,
a nikdo je nenutí.
Po chvilince jedí svěží,
