Liščí kalendář

Liška má ohromnou radost, protože se dostala jako kalendář:)

(Moc díky, Z.=) )

Liščí náplně do tiskárny

První sněženka 2017

První liškou zaznamenaná sněženka v roce 2017 byla objevena v Praze na Petřinách! :)

Geniální fotografické nápady Jeto Jensen

Japonská umělkyně Jeto Jensen s jejími geniálními nevšedními fotografiemi ze všedních míst. Lišce se moc líbí, snad vám budou taky...

https://www.instagram.com/jetojensen/

(Díky H.=) )

O paměti

Liščí oblíbené heslo, které si ale zásadně nepamatuje, je:

"Na samotě nedaleko skotského města Glasgow se v chudé rodině srbského vystěhovalce narodil maličký hrabě Nikolič. Rodiče se před svým bohatým synkem styděli za svou chudobu, a tak hrabě Nikolič prožil těžké dětství. Naštěstí přišel otec o celé synovo jmění tím, že jej uložil do místního peněžního ústavu na heslo: "Dobro je prisjetitise, da prividno pravku premaciliu, predstavja ustvary zavadlivo krivudanje", které zapomněl.

(Jára Cimrman, Němý Bobeš)

Český překlad zní: "Je dobré připomenout si, že navenek přímá cesta k cíli představuje v podstatě pravildelné kličkování" [https://www.okoun.cz/boards/jara_cimrman?contextId=1063422356]

Jak jsem málem přišel o svého praktického lékaře

Jednou jsem si při čekání v čekárně u své praktické lékařky (co jiného tam člověk může také dělat, že?) tak prohlížel reklamu na nějakou lékárnu a v tu chvíli, protože si rád hraji se slovy, mě napadlo, že lékárna je vlastně mlékárna, jen bez toho "m". Když jsem pak byl pozván do ordinace, k mému překvapení tam byla nová mladá sympatická lékařka. Vypadala také docela překvapeně - patrně tím, že nové pacienty, které přejala po své starší kolegyni, teprve poznávala. Blesklo mi hlavou, jak bych se asi tvářil já, být lékařem a mít spoustu nových pacientů, kteří asi jeden jako druhý při první návštěvě koukají jako vyorané myši. Nicméně její pohled byl natolik profesionálně hluboce zkoumavý a její výraz ve tváři přitom zároveň přátelský až lehce šibalský, že jsem se musel začít v duchu smát, jak je taková kombinace vůbec možná.

Šel jsem na očkování proti chřipce, ale lékařka si zároveň všimla, že bych měl za pár měsíců přijít na preventivní kontrolu. Když mi sestra píchla injekci, lékařka ke mně ještě přistrčila papír, jenž odkudsi vykouzlila, a který jsem měl podepsat. Asi jsem nedal moc najevo porozumění (nikdy jsem nic takového neviděl), takže doktorka dodala: "To je jen, že souhlasíte s tím, že počkáte chvíli v lékárně." Podíval jsem se ještě více nechápavě. "Eh - já už mám dneska dost", zasmála se, "v čekárně... Pro jistotu - kdyby se vám třeba udělalo nevolno, abychom vás mohli začít křísit.", dodala významně. (V tu chvíli jsem si pomyslel, že s touhle doktorkou bude asi ještě švanda.)

Potom ještě zapíchla prst do papíru a vysvětlila mi, že to je jen pro jistotu, že tam jen stojí, že jsem byl poučen o tom očkování a počkám tam 30 minut. Načež si asi opět všimla mého pohledu, který asi úplně dobře neskrýval nevoli čekat 30 minut v čekárně, podívala se na hodiny a s čtveráckým pohledem pravila, že už stejně tak 10 minut uběhlo a bude tedy stačit, když v čekárně počkám už jen čtvrt hodiny. (Hlavou mi bleskla myšlenka, že jsem tam nemohl být déle jak dvě minuty. A v tu chvíli jsem si už byl téměř jist, že v téhle ordinaci bude ještě veselo.)

O pár měsíců později

Nu, o pár měsíců později jsem šel na zmiňovanou preventivní prohlídku. Celé dopoledne jsem tehdy poslouchal Šostakovičovu Suitu pro jazzový orchestr č. 2, což jsem asi neměl dělat, protože jsem si ji i po příchodu do čekárny pohvizdoval a měl jsem díky tomu na můj vkus neobyčejně dobrou náladu. Po chvilce se objevila paní doktorka ve dveřích ordinace a s provinilým pohledem a slovy "minutku" zmizela ve vedlejších dveřích.

Když jsem tam tak čekal, padl můj pohled na novou ceduli s ordinačními hodinami a napadlo mě, že je dobře, že stará a snad tisíckrát přelepovaná cedule vzala za své. Nicméně na té nové stálo "všeobecný praktický lékař", což mě trochu rozesmálo, protože jsem vždycky všude viděl jen nápis "praktický lékař". Pomyslel jsem si, že to "všeobecný" je třeba nový titul (zubaři mají dneska už taky svůj vlastní) a koneckonců, že praktické lidi mám rád.

Když se pak lékařka znovu objevila a pozvala mě dále, vstoupil do ordinace. Hned za dveřmi předsíňky jsem objevil nový věšák, kterého jsem si ale možná jen za ta léta nikdy nevšiml, sundal jsem si bundu, mikinu a vestu (ten den mrzlo) a uvědomil jsem si, že s tím vším asi musím vypadat jako sněhulák. Pokročil jsem dále.

Lékařka mě uvítala milým úsměvem a já se posadil na židli. Potom chvilku hleděla do monitoru a já se zatím rozhlížel po ordinaci. Zaujal mě kalendář. Byla na něm nějaká hezká památka a já zapřemýšlel, kde už jsem ji jen viděl (ve stylu onoho "to jsou pěkný baráky, to je Dubrovník?" ze Samotářů). Pak mi došlo, že se koukám na Novotného lávku u Karlova mostu, což mi asi jako Pražákovi mělo dojít hned a tiše jsem se sám sobě zasmál. Pak mi pohled padl na keramický stojan na tužky ve tvaru pomuchlaného receptu na léky, kterého jsem si už párkrát dříve všiml a projelo mi hlavou, že to je docela originální a vtipné.

Zdravotní karta

Nakonec se můj pohled zastavil na mé zdravotní kartě. Byl to takový docela silný fascikl, který skoro praskal ve švech (do operace mandlí jsem býval nemocný často a u lékaře jsem býval pečený vařený; nevím, jestli mi víc prospěla ta operace nebo kamarád na bytě, který mi už tři čtvrtě roku kdykoli nějak začnu nějak skuhrat neustále opakuje: "Nekecej, je ti houby!"). Vzpomněl jsem si přitom na tištěnou kartičku, kterou mi jednou přinesl taťka, když jsem se zlobil kvůli nějaké prkotině:

"Vaše starosti a problémy mě hluboce dojaly. Ještě nikdy jsem o tak velkých potížích, jako jsou Vaše, neslyšel. Přijměte prosím tuto kartičku jako důkaz hluboké účasti s Vámi."

A napadlo mě, že by bylo docela na místě, kdyby mi ta doktorka přisunula mlčky kartičku s nápisem:

"Vaše zdravotní karta mě hluboce dojala. Ještě nikdy jsem o tak velké složce, jako je ta Vaše, neslyšela. Přijměte prosím tuto kartičku jako důkaz hluboké účasti s Vámi."

Asi bych na místě umřel smíchy.

Lékařka si mezitím projela můj chorobopis, optala se, jestli to sedí a nic dalšího tam není, načež sestřička řekla, že tam asi není právě ta loňská operace, která byla dost komplikovaná. A že možná bude v jiné záložce, v tom počítačovém programu. Skutečně ji tam lékařka záhy našla a když si to začala číst, veselý výraz jí postupně vymizel z tváře a nahradila jej vážnost, skoro až zděšení. V tu chvíli jsem si vzpomněl na příběh o Alešovi, který jsem kdysi četl na střední.

Aleš

Aleš je ten typ člověka, kterého rádi potkáváme. Má stále dobrou náladu a vždy umí říci něco pozitivního. Vždy uměl lidi motivovat. Když měl některý z kolegů špatný den, Aleš mu vždy uměl ukázat světlou stránku celé věci, změnit jeho postoj, pohled na danou situaci. Slovem dodal každému energii a chuť řešit a poprat se s problémem. Na otázku "jak se máš? " měl oblíbenou odpověď: "Kdybych se měl jen o chlup líp, byl bych už dvojče“.

Byl jsem velmi zvědavý, jak to dokáže, jak je to možné... A tak když se mi jednou naskytla příležitost, zeptal jsem se ho na to. "Jen se nepřetvařuj, nemůžeš být snad dobře naladěný stále... celý den, každý den, celý čas! Jak to děláš?" Aleš mi na to zajímavě odpověděl: "Každé ráno když vstanu, tak si řeknu, že mám na výběr dvě možnosti... Buď budu mít dobrou náladu, nebo... si mohu vybrat tu špatnou. No a já si vždy vyberu raději tu dobrou. A vždy, když se mi přihodí něco špatně, mohu si vybrat, že budu obětí, anebo... si mohu vybrat možnost, že se z toho poučím. A já si vždy vyberu tu možnost poučit se z toho. Vždy, když někdo ke mně přijde a stěžuje si, mohu si vybrat – buď přijmout jeho neštěstí, anebo ... se snažit pomoct mu najít nějakou kladnou stránku života. A já si vybírám vždy tu druhou možnost - hledám spolu s ním ten důvod, pro který se vyplatí bojovat a žít dál. Hledám tu kladnou stránku života."

"No, to ale není vždy tak jednoduché!" protestoval jsem. "Ale je," odpověděl Aleš." Celý život si vybíráme... Když si odmyslíš všechny ty hlouposti okolo, každá situace je ve skutečnosti volba. A Ty si vybíráš, jak reagovat na danou situaci. Ty si vybíráš, jak lidé ovlivní Tvou náladu. Ty si vybíráš, zda budeš mít dobrou, anebo špatnou náladu. Jednoduše řečeno Ty si vybíráš, jak žiješ svůj život.

Hodně jsem přemýšlel o tom, co říkal Aleš. Krátce potom, co jsem odešel pracovat pryč z té stavební firmy a začal jsem podnikat sám. I když jsme se už nevídali, často jsem o něm přemýšlel, když jsem se dostával do problémových situací, když jsem si "vybíral", jak budu žít svůj život, namísto toho, aby jsem jen bezhlavě reagoval na konkrétní situaci. Za několik roků potom jsem slyšel, že Aleš měl vážnou nehodu,když spadl z 20 metrové výšky. Po 18 hodinové operaci a dlouhých týdnech na lůžku ho nakonec pustili domů se zadrátovanou páteří. Setkal jsem se s ním asi půl roku po té nehodě. Když jsem se ho zeptal, jak se má,odpověděl: "Kdybych se měl jen o chlup lépe, byl by jsem už dvojče. Chceš vidět moje jizvy?" To jsem odmítl, ale zeptal jsem se ho, co se mu přehnalo hlavou, když dopadl tehdy na zem.

„První věc, která mi přeběhla hlavou byla, že chci vidět a těším se na děťátko, protože manželka měla zanedlouho rodit," odpověděl Aleš. "... a hned zápětí potom, jsem si uvědomil, že mám dvě možnosti: Mohl jsem si vybrat život, anebo.... smrt. Tak jsem si vybral. Život." "A neměl jsi strach? Neztratil jsi vědomí??" Ptal jsem se ho... Aleš odpověděl: "... záchranáři byli skvělí. Stále mi opakovali, že to bude dobré. Ale když mě přivezli do nemocnice a uviděl jsem hrůzu na tvářích doktorů a sestřiček, skutečně jsem se polekal. V jejich očích jsem četl - toto je mrtvý člověk.

Uvědomil jsem si, že musím něco udělat. "A co jsi udělal?", ptám se ho. "No, byla tam silná nemotorná sestřička, která na mně řvala, zda jsem na něco alergický. "ANO", odpověděl jsem. Lékaři i sestřičky zpozorněli a čekali na moji odpověď. Zhluboka jsem se nadechl a zakřičel jsem: "Na vážné ksichty!" Když se dosmáli, řekl jsem jim: "Rozhodl jsem se, že budu žít. Operujte mě jako živého, ne jako mrtvolu!"

Aleš přežil nejen díky mistrovství chirurgů, ale i díky svému úžasnému přístupu k životu. Od něho jsem se naučil, že každý den máme možnost žít naplno. Co prožíváš, to chceš. Co chceš, to prožíváš. Není důležité, co se děje, ale jak to člověk přijme - to rozhoduje o všem. Jak přijme to dobré, ale i to špatné, co se nikomu z nás nevyhne. Proto se netrap, co bude zítra, zítřek ať se o sebe postará sám. Každý den je dost starostí i bez toho. Kromě toho, dnes je ten den, kvůli kterému jsi se trápil už včera.

Napadlo mě, že by ji to možná povzbudilo, ale říkal jsem si, že ji zase nebudu přece zdržovat. Nicméně hned na to se mě zeptala, zda jsem na něco alergický. Uznejte sami, že vydržet v klidu mi dalo dost zabrat, ale ovládl jsem se a řekl, že o ničem nevím. Následovala další otázka a mě znovu napadlo, že být já v její kůži, od rána v práci s lidmi, tak by mě trocha odlehčení potěšila. A tak jsem se dovolil a stručně příběh o Alešovi převyprávěl. Když jsme se všichni dosmáli, následovala další otázka.

A vy pracujete jako?

"A vy pracujete jako... ?" K tomu, abyste lépe pochopili, co následovalo, byste mě museli znát. Od mala jsem vyrůstal na Cimrmanovi, povídkách Šimka a Grossmana a podobném stylu humoru. Filmy autorské dvojice Svěrák-Smoljak znám skoro nazpaměť a některé hlášky mi prostě asociativně vyskočí, aniž chci. A v tuto chvíli mi právě vyskočil film "Marečku, podejte mi pero" a vypálil jsem zcela automaticky "jako ďas, pane řediteli", což mě samotného ještě více znovu nalomilo.

Když pak následovala otázka, jestli mám řidičský průkaz, odpověděl jsem, že jo a že myslím, že skupiny B. A dodal jsem, že jsem od doby, kdy ho mám, vlastně auto neřídil. Načež sestřička skloněná nad nějakými papíry žertovným tónem poznamenala, že když musím přemýšlet nad tím, jakou skupinu řidičského oprávnění mám, tak jsem to ani nemusel dodávat. To mě nalomilo ještě více.

Už si teď nejsem úplně jist tím sledem, ale myslím, že následovala otázka, kolik let je taťkovi. Zamyslel jsem se a když se mi to nedařilo spočítat, opět mi cukly koutky, protože jsem si vybavil scénku "Hlustvisivák mění byt", kterou jsem pár dní před tím poslouchal, kde se bytový referent ptá, jak velký má Hlustvisivák byt:

Referent: "Jedna plus jedna?"
Hlustvisivák: "Dvě."
Referent: "Dva plus jedna?"
Hlustvisivák: "Tři."
Referent: "Tři plus jedna?"
Hlustvisivák: "Čtyři."
Referent: "No tak sakra snad víte kolik máte pokojů, ne?"
Hlustvisivák: "Jo to vím, ale já myslel, že mě zkoušíte z počtů! To víte, referenti mají dneska všelijaké libůstky…"

Nakonec jsem se dobral aspoň k ročníku narození a doktorka mi s chápavým pohledem oznámila, že už to počítat nemusím. Oddychl jsem si. Následovala ale ještě stejně podlá otázka na mamku, leč to už si pamatuji, že je dva roky od taťky, takže to nebylo tak složité.

Potom následovala otázka na zdravotní stav mamky, taťky a poté dotaz na sestru - "A sestra má něco?". Protože se sestře před pár týdny narodilo miminko, zcela automaticky jsem hrdě zareagoval slovy "ano, Vašíka!". Hned jak jsem to řekl mi došlo, že to vlastně se zdravotním stavem moc nesouvisí, tak jsem ještě rychle doplnil "A jizvu po císařském řezu.". Načež jsem se sám sobě musel v duchu zasmát, že ani to asi na mé anamnéze nic nezmění. A zastyděl jsem se zároveň, že to mohlo asi znít jako provokace.

Pak ale ze zálohy lékařka vypálila další početní příklad - zeptala se mě, kolik mám dioptrií. Řekl jsem, že si myslím, že 1.5 na levém a 3 na pravém, přičemž mi vyskočila v mysli replika z Cimrmanovi hry Postel světla - "pekař měl na pravém oku, na pravém oku, na pravém oku tři dioptrie…", ale opět jsem se ovládl a ještě stále se nezačal smát.

Zrádný tlakoměr

Nicméně pak přišla další otázka, patrně devátá, protože mi byla osudová. Jaký mám tlak. Sestra vstala, že mi jej změří. Přeostřil jsem na přímo přede mnou ležící digitální tlakoměr, ale sestra odkudsi vytáhla takový ten starší, se stupnicí a balonkem. Usoudil jsem tedy, že v případě toho digitálního jedná se patrně o zdařilou napodobeninu (jako v případě toho držáku na tužky v podobě receptu), která slouží jako sofistikovaný lapač prachu.

Sestra mi nandala planžetu a už už chtěla začít pumpovat, když tu jsme si asi naráz všimli, že hadička tlakoměru je překroucená tak, že se na ní vytvořil docela pěkný uzel. Začala jej tedy rozmotávat, přičemž z jejího konce pro změnu upadl ten balónek.

Teď si to prosím představte. Už několikrát jsem měl co dělat, abych se nezačal nahlas smát a teď přede mnou leží prakticky kompletně rozložený tlakoměr, který vypadá, že bude velmi brzy následovat svého digitálního kamaráda do tlakoměrového nebe. Sestra do toho něco trochu rozpačitě povídá o tom, že to je v pohodě, a že to nefunkčně jenom tak vypadá. To mě dodělává. Začínám se chlámat smíchy tak, až mi začínají téct slzy (to už se mi hodně dlouho nestalo), což ještě lékařka komentuje slovy, že je zvědavá, jaký takhle budu mít tlak. Drahou chvíli mi trvalo, než jsem se aspoň provizorně uklidnil. (A zpětně mě napadá, že takhle někoho rozesmát má podobný efekt jako zásah pepřovým sprejem; tu danou chvíli si moc nevzpomínám, co se dělo kolem a ještě hodnou dobu jsem byl potlačováním smíchu úplně paralyzovaný.)

Chvíli předtím, než se mě paní doktorka jala podívat do krku, prohlížel jsem si na stole ležící podivnou černou tužku. Nyní ji lékařka vzala do ruky a já zjistil, že to je lampička. Nato prohmátnula rukou uzliny na krku (lékařka, i když od té kouzelné tužko-lampičky bych se už taky ničemu nedivil) a já krátce zauvažoval, jestli její ruce neporušují nějaký fyzikální zákon, zejména zákon termodynamiky.

Při vyšetřování plic se nesmějte

Hned potom se mě ještě jala studit fonendoskopem na zádech, což jsem po asi 10. hlubokém nádechu už nemohl vydržet a začal jsem sebou znovu smíchy poškubávat (je vcelku zajímavé, že když vás někdo studí fonendoskopem na zádech, vy se snažíte potlačovat smích a do toho ještě máte zhluboka dýchat, má to paradoxně efekt úplně opačný; místo toho, aby se smích potlačil, záškuby bránice se naopak zesilují a zesilují. V tu chvíli mi navíc došlo, že má tím pádem nebohá lékařka asi po poslechu a to mě zbouralo úplně. To už patrně zjistila i ona, protože se napřímila a otázala se mě, čemu se pro změnu směji teď. No, bylo mi jasné, že bych ji už neměl dráždit, tak jsem odpověděl, že tomu, že čekám, za jak dlouho se sesunu k zemi, protože mi takovéto hluboké dýchání nedělá moc dobře. (Upřímně jsem byl v tu chvíli velmi rád za Hippokratovu přísahu, protože jinak bych se bál, že mě v další vteřině lékařka tím fonendoskopem začne škrtit. Naštěstí tedy jen profesionálně odvětila, že právě proto vždycky chce, aby při poslechu pacient seděl.)

Následovalo konstatování, že si ještě poslechne srdce. To potom ještě jednou zopakovala (v duchu jsem zapřemýšlel, proč to říká dvakrát) a přiložila fonendoskop na pravou stranu mého hrudníku. No ne, nezlobte se na mě, ale v takové chvíli a po tom všem, to prostě máte silné nutkání poznamenat něco o tom, jak hluboké jste dosud měli přesvědčení, že srdce máte na levé straně. Dovedete si představit, jak jsem se musel přemáhat? (Samozřejmě následně fonendoskop přiložila i vlevo a mně došlo, že se tak srdce při podrobnějším vyšetření poslouchá, z více míst. Ale mám zpětně takové podezření, jestli to, jak prve dvakrát zdůraznila, že jde poslouchat srdce a začala pak naschvál vpravo, nebyla z její strany nějaká poťouchlost.)

Když mi pak začala ťukat na břicho, jen stěží jsem se držel, abych neřekl "Dále!". Při pohmatu mi také několikrát řekla, abych břicho uvolnil. Ale zkoušeli jste mít někdy uvolněné břicho, když vás na něm někdo lechtá a jste navíc prošprímovaní skrz naskrz?

Potom ještě zjistila, že bych měl být přeočkovaný na tetanus, načež se sestra přiblížila s injekcí se slovy, že mi tu náladu teda trochu zkazí. Poté, co mi následně naměřila EKG, jsem si při zahlédnutí křivek srdeční aktivity na monitoru vzpomněl na hodiny zpracování biologických signálů a jen tak tak jsem potlačil nutkání je začít blíže zkoumat. Paní doktorka se s nimi tak kochala chvilku jen sama.

Když se mě pak několikrát zeptala, jestli mě něco nebolí, pojal jsem podezření, že buď vzhledem k mému chování nebo vzhledem k tloušťce mojí zdravotní karty mi nevěří, že ne. (Načež jsem si i vzpomněl na ono "neexistuje zdravý člověk, ale jenom špatně vyšetřený pacient".)
Nakonec mi nařídila rozbor krve. (Mám takové podezření, jestli to nebyla odveta za to, jak jsem jí já musel pít krev, přinejmenším při tom poslechu dýchání.) Následoval ještě obligátní formulář po očkování, pohled na hodiny a pohled na mě s tím, že tak 10 minut už uběhlo (protentokrát skutečně), tak bude stačit v čekárně počkat 15 minut, aby mě kdyžtak mohli začít křísit;-)

Liščí oblíbené skladby z pohádek

Chobotničky (scéna z břehu Vltavy)


Noty: http://www.easypiano.cz/sheetmusic/179/chobotnice-z-ii-patra

Eliška (Hrznán jako trochu šílený profesor)

Kdo si hraje nezlobí

Skautské hry https://www.hranostaj.cz/