(klikněte pro zvětšení na obrázek)
Londýn
Semafory, jejichž červené světlo je asi jen pro srandu králíkům, neboť je ignorují jak chodci, tak řidiči,
nápisy na silnicích, které radí, kam se vlastně lišky mají koukat, ale jsou kostrbaté až hrůza,
silnici vůbec používají jako komunikační prostředek,
metro je tak děsné, že sice připomíná liščí noru, ale tu má liška doma, napájecí kolej vlaku je jaksi uložena mírnyxtýrnyx mezi kolejemi bez toho, že by se někdo obtěžoval na to upozornit (mimoděk jsem si vzpomněl na naše "nedotýkejte se drátů ani na zem spadlých),
zato paranoia ohledně protipožárních opatření nezná mezí,
šílení řidiči, kteří se běžně otáčí na světelné křižovatce také ne,
silnice jsou plné rozšlapaných žvýkaček,
lidé, co roupama neví, po které straně chodníku chodit,
popeláři a jiné služby, které baví dělat hluk v noci (uznávám, že stavět lešení ve tři hodiny ráno je možná vysoce efektivní, ale taky na zabití;) ),
semafory, které obsahují třeba 3 zelená světla,
snobské obchody v kontra, lidé bez domova na ulicích,
angličané, kteří člověka, uznávám velmi elegantně, rádi okázale ignorují,
ono pověstné "hi, guys" a "byeeee" s tak sladkým úsměvem,
že játra začnou produkovat 100 násobné množství inzulinu než obvykle,
hluk, smog, shon, hluk, smog, shon, hluk, hluk, smog a aby toho nebylo málo:
shon...
Hej - a co já?
Ano, jediné, co se mi na Londýně líbilo, byly veverky...
Jeden neznámý básník
Jeden neznámý básník napsal:
Když nic se nedaří tak, jak by mělo,
cesta je strmá, potem vlhne čelo,
když není peněz, dluh se těžko platí,
když musíš vzdychat, ač by ses chtěl smáti,
když vše tě svírá, když ti není hej,
oddechni si – však cestu nevzdávej!
Život je zvláštní, všelijak se točí,
jak mnohý z nás to zná na vlastní oči:
selhání leckdy překonat se zdaří
– a nezdar couvne, prchne před tvou tváří!
Nevzdej se, byť to trvá mnoho jar
– rychle jak větřík může přijít zdar.
Máš přece cíl – a možná blíž jsi k němu,
než zdá se muži mdlému, váhavému.
Závodník leckdy vzdal to nečekaně,
když pohár měl již na dosah své dlaně.
A pozdě poznal, když už noc se snesla:
‚Před břehem – běda – zahodil jsem vesla!‘
Zdar je líc selhání – a kdo to vnímá,
pozná, mrak pochyb že kraj stříbrný má.
Nemůžeš vědět, zda je cíl až v dáli
– možná jsi blízko o kousek jen malý.
Do boje! Právě v nejkrutější řeži
to nevzdej. Zkouškou statečnost se měří.
Hamlet
Nepochopil jsem vás poprvé,
kralevici dánský - Hamlete.
Byl bych se bil téměř do krve,
že jste to vy, kdo se pletete.
Však po přečtení druhém již,
zjišťuji já touto chvílí,
když k pravdě jsem už mnohem blíž,
že jsem to já, kdo se tu mýlí.
Zkrátka jak jsem prve pílil,
stačil vás však pomluvit,
teď vidím jak jsem se zmýlil,
a chtěl bych se omluvit!
(psáno v roce 2006)
Balada o praní aneb kdo si pere nezlobí
Inženýr jsem jenom krátce,
avšak praní pročpak bát se?
S titulem to bude hračka
s divnou bednou jménem pračka.
Nemám žádné kapesníky,
proto chci vzdát pračce díky.
Odhodlání ve mě dřímá,
v koupelně už stojím zpříma.
Pračku otevírám prudce,
kapesníky stavím k ruce.
Na tabulce, no to ví se,
zrak můj náhle zastaví se.
Po chvilince zaváhání,
strach se do mé duše vhání.
Symbolů jak někde v chrámu,
rozum v koncích, nesvítá mu.
Něco jako když mi chybí,
aha - manuál tak, kdyby...
Brožurka - ta někde byla,
kam se ale teďkonc skryla?
Naštěstí (jen mezi náma),
nebyla moc zahrabána.
Vítězně v koupelnu kráčím,
zrak k brožurce nyní stáčím.
Chce to jenom chvilku čtení,
na to škoda času není.
Tak začínám bez prodlení,
výraz můj se rychle mění.
Knížečka to bude cenná,
s patinou a pokroucená.
Vypadá (tos nevídal!),
jak když ji někdo pral.
Nevadí však, obsah zbude!
Něco čitelného bude...
Vypadá však jako kdyby,
byly v manuálu chyby.
Knoflík nutné mastavit?
Co to asi může být?
Pozněnka a obeěma,
je tam další obměna.
Jak se perou kapesníky,
strýčku Gůgle? Díky, díky!
Jenže rady rozchází se,
více teorií ví se.
Panika v mé duši vládne,
ale to se nějak zvládne.
Udělám to - mrk frk skvěle,
Gůgla pošlu někam směle.
Manuál je taky na nic,
už ho nečtu - ani za nic!
Do pračky ho taky fláknu,
já to bez něj nějak zmáknu.
Kapesníky dovnitř peru,
ohledy já už neberu.
Ručníky tam narvu taky,
jaképak s tím saky paky!
Těm bestiím na oplátku,
nastavím devatesátku.
Pak pronesu tajnou hlášku,
přihodim pár krabic prášku.
Šetřivý jsem ale celý,
svědomí mi proto velí:
"Škoda teplé vody!", krafe.
Tak tam ještě hodim kafe.
Ještě není konec triku,
zapnu vodu, eletriku,
odpad pak do vany upnu,
nějaký program tam lupnu.
Velké dílo se tu chystá,
tak Hastala bejby vista!
Zmáčknu knoflík, to je celé,
teď můžu jít - dělat
konečně něco jiného.
Chaloupka u nádraží
Nebe bylo dosti jasné,
Čáslav, to je město krásné.
Sluníčko tam pěkně praží,
do chaloupky u nádraží.
Poetické klapání,
když kolem vlak uhání...
Večer když jde na kutě,
naslouchá pak nehnutě...
Nocí hvizdod tichý pluje,
jak kdes rychlík upaluje.
Poetické klapání,
když kolem vlak uhání...
Spousta malých kovadlinek,
je jak starý kafemlýnek.
Srdce nad tím jenom jásá,
žít u trati - to je krása!
Poetické klapání,
když kolem vlak uhání...
Avšak kolem jedenácté,
když sebou na postel plácne,
zjistí v němém úžasu,
co je tohle za krásu...
Trochu ruší klapání,
když kolem vlak uhání...
Každých skoro dvacet minut,
drnčí domek jak pominut.
Jak se všechno otřásá,
tak už tolik nejásá.
Nervy drásá klapání,
když kolem vlak uhání...
Klidu k spánku prostě není,
co chvíle zemětřesení.
Jen zamhouří svoje oko,
vlak je tu hned nadivoko.
Kdo se vzteku ubrání
když kolem vlak uhání?!
photo credit: mybulldog via photopin cc
Čas oběda
Za lavicí dítě stálo,
a hlady už skučelo.
Nic už ho v bříšku nehřálo,
takže jenom kručelo.
Už by bylo zazvonění,
konec téhle roboty,
by do šatny mohlo běžet,
vyzvednout si tam boty.
Učitelka jak husárek,
na tabuli zabouchá.
Dítě zase jak kašpárek,
dopředu se zakouká.
V žaludku je ale křiku,
kručí jak když není sám!
"Neboj se můj mučedníku,
za chvíli ti oběd dám."
Myšlenky jsou u lednice,
žaludek jen naříká.
Učitelka stále více,
se v své řeči zajíká.
Že nezvoní to je divné,
kdepak je ta osoba?
Školník, jenž má v pácu zvonek,
a též se mu podobá?
Kde se zdržel, Kriste Pane,
zase sedí v pivnici?
To v Slovensku nenastane
i kdyby byl žíznící.
Učitelka mumlá tiše,
na žáky už padá splín.
Hlady šilhá, dvojmo píše,
jak když kreslí také stín.
A vidouc to, zpět pohlíží,
"Běda, běda óóó děti!
Čas oběda blíž se plíží,
blíž a již je vzápětí!"
Teď vztahuje na břich ruku,
ví co tohle znamená,
nevydrží tuhle muku,
hladem je už znavená.
Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
přestávky zvon udeří,
klika cvakla, dvéře letí,
vše se hrne ze dveří.
Všichni do jídelny běží,
a nikdo je nenutí.
Po chvilince jedí svěží,
Život jako jahoda?
Život je jako jahoda.
Hodně lidí z ní ale jí jen stopku.
Nebo vybírají zrníčka.
A myslí si, že to je jahoda.
Není.
Kdo to nepochopí, bude stále chodit jen po povrchu.
Kdo to nepochopí, bude zažívat jen trpkost.
Jahoda je to velké, šťavnaté, slaďoučké.
Jahoda je jako život.
Knihy, které mizí
Mám rád dobré knihy.
A ještě možná raději je půjčuji přátelům.
Nejednou se mi ale stalo,
že se mi knížka někam zatoulala
a já už si nepamatoval,
komu jsem ji půjčil.
Byla to Nenásilná komunikace od Rosenberga.
Nádherná kniha.
Nu, co dělat, nakonec jsem si ji koupil znovu.
A znovu ji půjčil;)
Potěšilo mě, že v tom nejsem sám.
Když jsem teď na Obličejové knize viděl,
že se hledá Malý princ.
Krásné bylo, jak přátelé dotyčné osoby
docela rychle přispěchali s nabídkami,
že knížku půjčí.
Francouzsky, česky, elektronicky...
Ale o to přece nejde.
Nejde o to, ji jen číst.
Jde o ten pocit, že máte dobrou knihu.
Jde o to, mít ji pro půjčení.
photo credit: gato-gato-gato via photopin cc
Život je jako puzzle
Život je jako puzzle.
Je především na tobě,
zda je složíš dřív
než se složíš sám.
Když jsi malý,
snažíš se dávat.
Kousek ke kousku.
A mnohdy to nedává
žádný smysl.
Dílky natáčíš
jak můžeš
a snažíš se je často
spojit silou.
Tak to ale
nefunguje.
Časem pochopíš,
že dílky do sebe musí
zapadat lehce.
Čím více si toho budeš vědom,
tím více začneš objevovat kusy,
které začínají dávat smysl.
Dílky skládačky,
které do sebe zapadají.
Klap.
Čím více na tom budeš pracovat,
tím větší smysluplné kusy objevíš.
Občas ale třeba polevíš.
Někdy nastane možná i den,
kdy přijdeš ke své skládačce
jménem Život
a vzteky nad tím, co vidíš
ji shodíš ze stolu.
Podstatné ale je
vždycky začít skládat znovu.
Ne sebe. Ale dílky.
Znovu a znovu a znovu.
Nemusí se ti to podařit
napoprvé.
Nemusí se to podařit ani
napodruhé.
Někomu se to nepodaří
celý život.
Ale věř,
že jednou přiložíš
ten správný dílek
k dalšímu správnému dílku.
Potom něco objevíš.
Potom něco objevíš.
Něco hodně pozoruhodného...
Klap.
Smysl.
Život.
Smysl.
Život.
Nebo možná jen pichlavý strom.
puzzle Photos: Free Creative Commons & Stock Images for your Blog
Is "Answer to The Ultimate Question of Life, the Universe, and Everything" really 42?
In your life, you have a choise.
How about life? Are you like a rock?
How about integrity?
Life is a path. Think.
"Proletěl mi Zubr zdí, myslel, že to ubrzdí..." Díky, I.L. =)
Bydlení snů
Tohle je krásná vizualizace mého snu.
Bydlet blízko přírody, v klidu.
Miluji vodopády, skály, hory.
Bydlet tady, každý den vyjdu na tohle místo
a hodinu dvě budu rozjímat nad tím
jak je člověk úplné nic...
Díky M.=)
Západ slunce v animaci...
Google "autogeniální úpravy" v praxi.
I když není to nesmysl, zrychlovat západ slunce?
Spíš by bylo hezčí jej zpomalit...
I když není to nesmysl, zrychlovat západ slunce?
Spíš by bylo hezčí jej zpomalit...
Hraniční kámen
Luční kvítí, poválená tráva ve strouze.
Maliny. Borůvky.
Hranice. Potok a rybník.
Z lesa se vyloupne majestátní osaměla skála.
Na kameni kámen, na něm další kámen.
Na něm další a další, až bude nejmenší na celém světě.
Do ticha lesa zazní flétny tóny...
Jak je ti, Rakousko?
Ouzko, ouzko...
Maliny. Borůvky.
Hranice. Potok a rybník.
Z lesa se vyloupne majestátní osaměla skála.
Na kameni kámen, na něm další kámen.
Na něm další a další, až bude nejmenší na celém světě.
Do ticha lesa zazní flétny tóny...
Jak je ti, Rakousko?
Ouzko, ouzko...
Tereziino údolí
Dosud jsem nezkoušel oloupat mladou větev javoru a zakousnou se do ní... ale musí se nechat, že vskutku trochu nasládlá je;)
Šťavel a šťovík, ten už jsem ochutnával, divím se jen, proč ho lidé nejí místo takových těch gumových kyselých žížalek.
Žebrovice různolistá, která se nechala zmást chladným Tereziiným údolím a roste tam, kde by vlastně neměla...
Šťavel a šťovík, ten už jsem ochutnával, divím se jen, proč ho lidé nejí místo takových těch gumových kyselých žížalek.
(tuhle pokojovou varietu bych ale neokusoval)
Žebrovice různolistá, která se nechala zmást chladným Tereziiným údolím a roste tam, kde by vlastně neměla...
Jízda v dešti
Poté, co jsem byl přímým svědkem toho,
jak kotoučové brzdy kola stěží brzdí,
i když jim řidič domlouvá,
jezdím v dešti na kole co možná nejméně;)
S 70l krosnou na zádech není stabilita jízdy nejlepší,
ale nepromokavá bunda i botky od pana George Texeho docela pomohly...
jak kotoučové brzdy kola stěží brzdí,
i když jim řidič domlouvá,
jezdím v dešti na kole co možná nejméně;)
S 70l krosnou na zádech není stabilita jízdy nejlepší,
ale nepromokavá bunda i botky od pana George Texeho docela pomohly...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Oblíbené
-
Vždycky, když byly tropické noci, měl jsem velký problém spát a týden veder mě spolehlivě úplně vyčerpal. Ačkoli rad, jak dobře v horku spát... -
Liška dnes objevila nové slovo - " olišatit ". A na vás je, abyste si rozmysleli, co to znamená: a) situace, kdy se vám liška t...
