Míval jsem klobouk aneb o pomíjivosti

Mám ze sebe celkem radost, že se mi poslední dobou daří minimalizovat rozděkanost mysli tím, že už se tolik nestresuji každou minutu tím, jestli jsem někde něco nenechal.

Krom toho, že mě málem opustila má oblíbená zelená košila (nakonec se našla, šla se asi jen podívat do parku), zelený šál (které netuším, kam mohl jít), přišel jsem takto už o druhý klobouk:-D



Někdo tomu může říkat zapomětlivost. Někdo skleróza. Někdo roztržitost. Já tomu říkám osvobození.-)

Dřív bych byl schopný se tím několik dní užírat, nadávat si do blbců, stresovat se tím, že peníze nerostou na stromě a kdesi cosi. Přineslo by mi jej to zpátky? Ne! Dnes mám ze ztráty klobouku poťouchlou radost:-)

Navíc čím méně věcí člověk s sebou nosí, tím méně jich může ztratit a tím méně má také starostí.

Tak tedy hurá zpátky na stromy!

Pées: tak se našel. Schovával se na francouzštině. Když jsem jej hledal, moc hezky jsem si popovídal s našimi vrátnými a zjistil, že jsou to príma lidé. Jeden mi dokonce zavolal do druhé vrátnice, abych tam nemusel chodit a když jsem mu děkoval, usmál se se slovy "vždyť od toho tu jsem, abych pomáhal":-)


Oblíbené