Přehrada

Pěšina vedla přes louku k lesu, ve kterém viděli všichni výletníci záchranu před žhavým sluncem. Potůček, razící si cestu neúprosným svahem, nebylo z počátku vidět. Z dálky by člověk řekl, že tam není. Byl. A níže i zurčel.

Stačilo několik větších kamenů a nádrž se začala napouštět. Ale psí družina nebyla vodním dílům nakloněna a několik rychlých pohybů tlapkou způsobilo na dolním toku povodeň.

Druhý pokus už byl ambicióznější. Dřevěné desky, kameny i podpěry z větví vytvořilo pozoruhodnou kaskádu pro mytí rukou. Škoda jen, že na zetlelé kládě již voda udělala své.

O pár kroků dál se v louce schovávala rozeklaná vrba. Její větve se tyčily vysoko do výše a další tvořily několik padacích mostů ku ostrůvku.

Zato nedaleký mostek ale svému účelu kvůli velké vodě dosloužil a odebral se o hezký kus dál po proudu. Člověk by nevěřil svým očím.