Třešňový sad

Cestu lemovala spousta barevných květů. Železniční točna působila opuštěně a tichý opuštěný vagon zub času už značně okousal. Slepá lokomotiva stála němě na stejně nevidomé koleji...

Kolem pražců proběhl zajíc. Ze zatáčky nakoukla další lokomotiva, po chvíli váhání se ale zase skryla za horizontem.

Na kopci stál třešňový sad s pozoruhodným pohledem na jinak celkem nudné město. Ve vzduchu bylo něco zvláštního. Odřené koleno při šplhání do koruny stromu. Třešně.

Po blízkém viaduktu přejela parní lokomotiva a o pár bloků dál nervózně zakníkalo divoké prase na vodítku.

Člověku se až nechtělo věřit, že je stále ve městě.

Přehrada

Pěšina vedla přes louku k lesu, ve kterém viděli všichni výletníci záchranu před žhavým sluncem. Potůček, razící si cestu neúprosným svahem, nebylo z počátku vidět. Z dálky by člověk řekl, že tam není. Byl. A níže i zurčel.

Stačilo několik větších kamenů a nádrž se začala napouštět. Ale psí družina nebyla vodním dílům nakloněna a několik rychlých pohybů tlapkou způsobilo na dolním toku povodeň.

Druhý pokus už byl ambicióznější. Dřevěné desky, kameny i podpěry z větví vytvořilo pozoruhodnou kaskádu pro mytí rukou. Škoda jen, že na zetlelé kládě již voda udělala své.

O pár kroků dál se v louce schovávala rozeklaná vrba. Její větve se tyčily vysoko do výše a další tvořily několik padacích mostů ku ostrůvku.

Zato nedaleký mostek ale svému účelu kvůli velké vodě dosloužil a odebral se o hezký kus dál po proudu. Člověk by nevěřil svým očím.